MILL, JOHN STUART (1806-1873). Anglie je klasická země empirismu, praktičnosti, indukce, asocianismu, utilitarismu; 1. S. Mill nejenže radikálně zastával a upevňoval tyto bašty anglického názoru světového, nýbrž příkře potíral ty, již se snažili zavléci na jeho ostrov nákazu myšlení pevninského, zejména kantovce Hamiltona. 1. S. Mill je filosof ze všech anglických filosofů nejangličtější.

Stejně jako Kantovi, i Hamiltonovi byla logika vědou čistě formální, tj. vědou, která hledí jen k obecným formám pravdy a nestará se o konkrétní obsah vět, s nimiž operuje. Podle formální logiky všechno, co neobsahuje vnitřní spor, je správné; věta „Kryštof Kolumbus byl slavný aviatik" je logicky bezvadná; sylogismus „všichni ptáci lítají, pštros nelítá, a není tudíž pták" je dokonalý. Ne tak John Stuart Mill. „Logika je umění správně myslit a věda o podmínkách správného myšlení. .. Nemůže tedy přezírat pravdu a abstrahovat od obsahu poznání, neboť myšlenka je správná jen tehdy, je-li ve shodě netoliko se sebou samou, nýbrž i se skutečností," praví Mill ve své knize Zkoumání filosofie Sira W H amiltona. Každá obecná věta je podmíněna indukcí; aby se mohlo obecně prohlásit, že všichni lidé jsou smrtelní, musili jsme se o tom induktivně přesvědčit na konkrétních případech. Není žádného a priori; jsou jen zkušeností získaná fakta.

Asociační psychologie UČÍ, že člověk má sklon generalizovat: kdykoli zažil dvě zkušenosti současně, bude je vždy i nadále uvádět ve spojitost, takže když se jedna z nich opakuje, člověk čeká, že se k ní přidruží i druhá. Toto očekávání je podle Milla základ indukce. Všechny labutě, jež jsem kdy viděl, byly bílé; ergo každá labuť je bílá. Všichni živí lidé,ježjsem kdy viděl, měli na ramenou hlavu; ergo každý živý člověk má na ramenou hlavu. Naskýtá se otázka, kdy mám právo takto generalizovat a kdy ne.

Mill odpovídá, že zkušenost nás učí o existenci přírodních spojitostí, stejností (uniformity), jimž říkáme zákony; některé z těchto zákonů se osvědčují obecně, některé méně obecně. Soudný člověk bude pochybovat o správnosti věty, že každá labuť je bílá, ale nebude pochybovat o správnosti věty, že každý živý člověk má na ramenou hlavu, protože ví, že barva živočichů je méně stálá než jejich vlastnosti anatomické. Zkušenost se tedy osvědčuje zkušeností, vztah vztahem, jev jevem, indukce indukcí. Naše poznání se tedy pohybuje v kruhu; nemůžeme poznat nic absolutního; můžeme jen konstatovat jevy, ale vysvětlovat je není nám dáno. Netřeba se ptát, co je hmota a co je duch; stačí konstatovat, že tělesné a duševní stavy jsou zcela odlišné zkušenostní oblasti. (Tato odlišnost ovšem Millovi nebrání, aby duševní dění vysvětloval mechanismem představ.) Neexistují žádné „věčné pravdy"; geometrie a matematika jsou vědy empirické, vzaté ze zkušenosti. Kdyby se změnily psychologické předpoklady našeho poznávání, změnily by se i principy matematické, takže by mohlo platit třeba 2 + 2 = 3.

Mill tedy je, vidíte, krajní psychologista; je také fenomenalista, což je moderní forma skepticismu, a relativista.

Jak už naznačeno, Mill je prospěchář, utilitarista. Stanoví princip utilitární morálky takto: „Učení, jež za základ morálky přijímá prospěch neboli zásadu největšího možného štěstí, stanoví, že činy jsou dobré v míře své tendence rozmnožovat štěstí a špatné v míře své tendence rozmnožovat opak štěstí. Štěstím se rozumí libost nebo nepřítomnost bolesti, neštěstím bolest nebo nepřítomnost libosti." (Utilitarismus, The utilitarianism, str. 9) Úkolem etiky je mravní přebudování lidské společnosti, v němž by byl uspokojivě vyřešen poměr jedince k celku. Mravní hodnoty nejsou apriorní, nejsou bezprostředně jisté a neměnné; poznáváme je empiricky a mění se v průběhu času. Zákon a výchova se mají postarat o to, aby se v mysli člověkově představa viny asociačně spojila s představou trestu. – Mill byl liberalista; nicméně neodmítal ideu socialismu, ale s podmínkou, že svoboda jednotlivce jím nebude dotčena.

Zajímavé a rovněž výsostně anglické jsou Millovy názory náboženské. Bůh není bytost podstatně odlišná od ostatních bytostí, najmě od člověka. Stejně jako člověk rve se s hmotou, stejně jako člověk k tomu užívá vnějškových prostředků a je ve své činnosti člověkovou vůlí omezován. (Tři eseje o náboženství, Three essays on religion, český překlad str. 142 a n.) Člověk ovšem učiní nejlépe, nebude-li se mu stavět v cestu a stane-li se naopak jeho spolupracovníkem; takovouto spoluprací se povznese nad meze obyčejné zkušenosti a všedního života. Tento názor, ve filosofické řeči zvaný synergismem, s nímž se v zárodku setkáváme u britského mnicha Pelagia (zemřel asi 418 po Kr.), který zavrhl dogma o dědičném hříchu uče, že člověk spolupůsobí s Bohem na své spáse, a u oxfordského magistra Dunse Scota (v. t.), podle něhož přijetí milosti bOŽÍ je do jisté míry podmíněno člověkovou svobodnou vůlí, měl v anglosaském světě veliký úspěch, zejména u pragmatistů Jamese a Schillera; u nás se k němu přiklonil Masaryk a Karel Čapek.

Vliv Millův v Anglii a v Americe byl stejně pronikavý jako vliv Comtův na pevnině; zejména průměrné myšlení americké stojí věrně na stanovisku Millově. – Kromě spisů citovaných jest uvésti Millův Systém deduktivní a induktivní logiky (System oflogic, rationative and inductive).


[BACK]